Vyberte báseň:

ONA

PROROK

V PROUDU DNÍ

Tohle je moje první a poslední báseň,

kterou mi zveřejnili v novinách. Měli náklad 60 000 ks a jako honorář jsem obdržel 12,50 Kčs. 

Bylo mi asi 16 let, tedy psal se rok cca 1987. Za odměnu jsem si koupil 5 velkých piv a věnoval se další tvorbě.

Báseň má svůj příběh a jmenovala se úplně jinak. Redaktor mi dal nůž na krk a musel jsem ji přejmenovat. Až mne potkáte, zeptejte se.

ONA

 

Nahoře seděla

dolů se koukala

dolů do lůna

až na dno

kamínek hodila

a pak se to stalo.

Až se kruhy udělaly

a hladina

praskla.

 
 

Alexander Sergejevič Puškin, 1826

Báseň, kterou jsem si zamiloval již na střední škole. Mám rád její dramatičnost a finále.

Puškin napsal báseň po nevydařeném povstání, kdy spousta jeho přátel přišla o život či byla poslána do vyhnanství.

PROROK

Když mračnou pouští jako stín
jsem vlek se, žízniv v duši zprahlé,
tu šestikřídlý serafín
v mé rozcestí se zjevil náhle;
jak sen tak lehkým prstem jemně
se dotekl mé zornice;
vid věštecky hned rozemkl mě
jak zlekané zrak orlice.
Pak dotekl se uší mých,
i naplnil je zvuk a hřmot:
i slyším pohyb v nebesích,
let archandělů ve výšině,
chod plazů na dně mořských vod
i rašení křů na dolině.
Pak k ústům mým se přimk a v mih
mně hříšný jazyk vyrval z nich –
lstný, zrádný, zvyklý pustým řečem;
pak v ústa moje strnulá
hrot moudré zmije vsunula
dlaň jeho krvavá. A mečem
mně potom rozťal hrudi schránu,
z ní vyňal srdce chvějící
a uhel ohněm sršící
mně vložil v otevřenou ránu.
Jak neživý jsem v poušti spal.
až Boží hlas mě zburcoval:
„Slyš, proroku, viz a vyjdi
mým naplněný příkazem
a moře obcházej i zem
a Slovem vzněcuj srdce lidí!“

​© 2018 Jan Petr Nekovář

  • Facebook Clean
  • White LinkedIn Icon